Samota.
Když v našem životě není nikdo „důležitý“, můžeme buď být osamělí, anebo si užívat svobody, kterou samota přináší. Jsi- li sám, nejsi sám, jsi jednoduše osamělý – a mezi osamělostí a samotou je obrovský rozdíl. Když jsi osamělý, pak myslíš na druhé, chybí ti. Osamělost je negativní stav. Máš pocit, že by to bylo lepší, kdyby tu někdo byl s tebou – tvůj kamarád, manželka, matka, tvůj milý, tvůj manžel. Osamělost je absence druhých. Samota je přítomnost sebe samého. Samota je velmi pozitivní. Jsi tak naplněn přítomností, že ji můžeš naplnit celý svět a nikoho jiného nepotřebuješ.
Lpění na minulosti.
Minulost, přítomnost, budoucnost nejsou skutečným rozdělením času, jsou rozdělením naší mysli . Proč lpět na minulostí – už tu není, takže pláčeš nad rozlitým mlékem . Co bylo , bylo ! A neulpívej ani na přítomnosti, i ta běží a brzy se stane minulostí. Neulpívej na budoucnosti - na nadějích, představách, plánech na zítřek – protože zítřek se stane dneškem, a pak i včerejškem. Všechno se stane včerejškem . Lpění přináší jen utrpení .
Izolace.
Když je naše bolest obzvlášť hluboká, můžeme se ji dokonce pokoušet ukrýt i před sebou samými. Stáváme zamrzlí a rygidní, protože hluboko uvnitř víme, že k tomu, aby se bolest znovu uvolnila a začala námi proudit, stačí jedna malá trhlina v ledu . Jedině slzy mají tu sílu rozpustit led . Plakat je v pořádku a vy nemáte nejmenší důvod, abyste se za své slzy styděli. Pláč nám pomáhá pustit se naší bolesti, umožňuje nám být citlivý sami k sobě a podporuje uzdravování.
Existence.
Nejsi tady náhodou. Existence tě potřebuje. Bez tebe tu bude něco chybět a nikdo jiný to nenahradí. Zde pramení tvá důstojnost – budeš chybět celé existenci ! Hvězdy a slunce a měsíc a stromy a ptáci a země – všechno v celém universu bude cítit to malé prázdné místo, které nikdo kromě tebe nemůže zaplnit. Hvězdy, skály, stromy, květiny a ptáci jsou v tomto tanci života všichni našimi bratry a sestrami. My lidé na to často zapomínáme a s vírou, že vše co potřebujeme, si musíme vybojovat, sledujeme jen své osobní zájmy.Pocit oddělenosti je však jen další iluzí, kterou zplodili naše omezené předsudky.
Vnitřní hlas.
Někdy se nám zdá, že slyšíme příliš mnoho hlasů najednou a každý z nich se nás snaží nějak ovlivnit . Zmatek, který v těchto situacích zažíváme nám připomíná, abychom ve svém nitru vyhledali ticho a svůj střed . Jen tak můžeme uslyšet svou pravdu.
Odvaha.
Když se v životě dostaneme do nějaké obtížné situace, máme dvě možnosti: můžeme se naštvat a hledat něco nebo někoho, koho bychom za své potíže obvinili, nebo se můžeme výzvě postavit tváří v tvář a povyrůst.bojovat s životními výzvami, snažit se jim vyhnout nebo je popírat nemá smysl. Jsou tady a musíme jimi projít. Měj dost odvahy k tomu, abys rostl do květu, jímž ve skutečnosti jsi.
Hravost.
Život je zřídka kdy tak vážný jak si myslíme a když tuto skutečnost objevíme, začne nám život nabízet stále více příležitostí ke hře. V okamžiku, kdy začneš vidět život jako něco nevážného a hravého, všechna tíže z tvého srdce opadne.všechen strach ze smrti, ze života, z lásky- všechno zmizí. Člověk začíná žít a cítí se velmi svobodný, lehký, skoro bez tíhy. Tak beztížný se stává, že můžeš vzlétnout k oblakům.
