Mozek a meditace:Nejmenší z nebeských andělů je mocnější než největší z pozemských problémů.

Tento článek je v celku velice zajímavý, až na to, že vědomí, energetická podstata tvořící kolem každé bytosti elektromagnetické pole - auru, je samo o sobě individualizovaná část kosmického vědomí (energie ve které je uložena paměť a intelekt) které je dle zákona o zachování energie věčné. Toto vědomí je také tou částí každé bytosti (tzv. duše), která dle svého vnitřního programu (paměti z předešlých existencí) inkarnuje či opět reinkarnuje do dalších životů a projevů existencí, které navazují na předešlé vnitřní programy rozehraných her, uložených uvnitř každého individualizovaného vědomí, hrajících si v projevech života na Jsem to či ono. / LIBOR /

Mozek je pro lidský život nezbytný. Když zemře mozek, zemře s ním i celé tělo. Dokonce i v hlubokém spánku je mozek aktivní a při vědomí a je schopen dle potřeby řídit důležité životní funkce. Například pokud je vaše tělo během spánku v ohrožení, protože máte problémy s dýcháním a tělo trpí nedostatkem kyslíku, mozek vyprodukuje děsivý sen, kterým vás probudí. Hlavní funkcí lidského mozku je schopnost vytvářet vědomí. Vědomí je potřeba k poznávání věcí jako jsou hranice, velikost, identifikace předmětů a uvědomování si sama sebe a svého okolí. Vědomí samo osobě nemá žádnou svou velikost, hranice ani jiné vlastnosti.
Vědomí je třeba k poznávání všeho ostatního, ale vědomí samo o sobě nemůže být nic jiného než čirým vědomím, čistým vědomím meditace ( autor článku vědomí chápe jako určitý základní stav mozku, viz dále ). Vnímání času, začátku a konce událostí, narození a smrti, vyžaduje paměť. Vědomí paměť vždy předchází. Vědomí slouží pro paměť jako základ, jeho existence je pro ni podmínkou. Ovšem paměť nemůže zachycovat začátek nebo konec existence samotného vědomí v čase. To činí prožívání samotného vědomí jako věčnosti, bez ohledu jaká je okolní skutečnost.

Všechno na světě zažíváme ve svém mozku: zvuky, vidění, pachy, chutě, dotyky, vnímání teploty, pocit příjemného i nepříjemného, bolest, rozumové uvažování, emoce. Všechno, co cítíme i vidíme, jsou určité reprezentace signálů šířících se v síti mnoha miliard nervových buněk od neuronu k neuronu. Když se díváte na obrázky vzdálených hvězd a galaxií, tyto obrázky se vytváří uvnitř vás samých, ne někde venku. A když během meditace zaostříte vaši pozornost na pozadí vašeho vědomí, jasně vidíte, že všechny obrazy okolního světa jsou skutečně pouhé vnitřní projekce.

Prožitek „Já jsem tělo“ je sám o sobě také úsilím mozku. Mozek je naše soukromá osobní realita, nikoli tělo. Mozek je schopen vyprodukovat představu těla opakovanou zkušeností a pozorností. Mozek dokáže sám sebe přesvědčit, že je čímkoli, pokud chce. Konec konců, uvnitř vás není nikdo jiný, který by to zpochybnil. Mozek je ten, který říká: „Já jsem to a to…“ a zároveň je posledním soudcem přesvědčení o své vlastní existenci.

Někdo se může např. soustředit na květinu a přesvědčit sám sebe, že zažívá vědomí této květiny. Jiní jdou ještě dále a jsou přesvědčeni, že jsou velkými zachránci, svatými muži anebo hrdinskými světovými vůdci. Za předpokladu dostatečného soustředění a praxe může mozek sám sebe přesvědčit o čemkoli, protože on je tím posledním soudcem, který hodnotí své vnímání reality. My všichni tedy žijeme ve svých vlastních a odlišných mozko-světech, jež si vytváříme. A když se tyto odlišné mozko-světy střetnou, vede to ke konfliktům a válkám.Pocit celistvosti vlastního těla mozek vytváří tak, že do něj neustále vysílá a přijímá zpět signály. Čím častější a silnější jsou tyto signály, tím silnější je i pocit celistvosti. Meditace je cesta, jak mozek zrelaxovat, utišit jeho neustálou komunikaci s tělem a redukovat tok myšlenek. Jak mozek relaxuje a je méně aktivní, pocit „Já jsem tělo“ se začíná pozvolna rozpouštět.

Vědci nyní díky skenům snímaným metodou funkční zobrazovací magnetické rezonance (fMRI) zjistili, že části mozku, které zajišťují vnímání sama sebe v času a prostoru, jsou v průběhu meditace méně aktivní. Bez vnímání vlastní pozice v prostoročase tak ztrácí vědomí pocit ohraničenosti a subjektivně se cítí samo nekonečné a věčné. Tělo se za těchto okolností úplně ztrácí a zůstává pouze čisté vědomí. To je smrt vlastního „Já“. Během hlubokého bezesného spánku se „Já“ rozpouští také, ale v tom okamžiku neexistuje žádné vědomí, které by to zažívalo.

Pocit psychického vypětí, který občas pociťujeme, je náš aktivní mozek přetížený příliš velkým množstvím myšlenek. Pragmaticky pracující mozek vyžaduje účelovou koncentraci orientovanou na životní úkoly. Při meditaci však převládá stav klidu a relaxace a nečinný mozek rozšiřuje svůj pocit bytí do celého vesmíru. Pouze základí životně nezbytné funkce mozku zůstávají v hluboké meditaci aktivní.

Pocit stresu způsobuje náš mozek snažící se vést v čase tělo od jedné situace ke druhé situaci a vytváří tak pocit touhy po něčem. Když odhodíme všechny touhy a přijmeme vše takové, jaké je stres automaticky zmizí a nastane pocit věčnosti. Když tedy mozek zastaví svou potřebu pracovat, nastane totální uvolnění a mír. Mozku se tak uleví a odpočívá ve svém vlastním bytí.

Pocit spokojenosti, štěstí a radosti vytváří mozek plný energie. Pocit jednoty a lásky nastává, když mozek ukončí existenci své neustále se vtírající myšlenky „Já jsem to a to…“ Blaženost se automaticky zrodí, kdykoli se mozek přestane s čímkoli identifikovat. Co v takovém uvolněném stavu mozku zbývá, jsou miliardy neuronů překypujících energií - tedy mozek v jakémsi prvopočátečním stavu. Když mozek přestane vnímat jakýkoli okolní předmět a subjekt, zažívá nepopsatelnou plnost a zároveň prázdnotu. Bez identifikace s jakýmkoli objektem dokáže jít mozek v prožívání hlouběji, než je známý pocit „Já jsem“. Není tam žádné co, kdo, jak a žádné kde. Jak říkají Hinduisté: „ani toto, ani tamto“.

Někdo se kvůli tomu zřekne běžného života, společnosti, obětuje svou práci a vůbec všechno, co vyžaduje jakékoli úsilí, aby se mohl ponořit do hluboké meditace. Samotářští mniši a asketové raději sedí v jeskyni, než aby nechali mozek pracovat o něco více, než je podle jejich mínění nezbytně nutné. Ti, kteří se dostanou do hluboké meditace, často světu tvrdí, že jsou osvícení. Ovšem toto osvícení tvoří pouze jejich mozek obdařený schopností zůstat vědomě v klidu. Meditace se pak stává pro jejich mozek základním nastavením, spíše než stavúsilí. Stav rozpuštěné identity nyní přetrvává i v bdělém stavu během dne.
Mír, uvolnění a nepřetržitá radost jsou při kontinuální meditaci přirozenou odměnou. Mozek naše těla stresuje a tlačí, abychom ve společnosti dosahovali svých cílů. Mozek musí mít tyto cíle neustále na paměti, aby věděl, jaké úkoly je třeba plnit a kdy. Mozek odmítá přítomný okamžik, protože ještě nedosáhl svého cíle, svého vítězství, které se liší od přítomné reality. Když odpadnou všechny tužby, zmizí i úsilí o jejich dosažení, konflikt z nedosahování a výsledná nespokojenost. Pokud nebojujeme proti tomu, co je „právě teď“, neexistují od života žádná očekávání, žádné plány a tím končí i to, co Gautama Siddhartha (Budha) nazývá „dukkha“. Ale přesto všechno, mozek je jenom mozek…

( Autor: Adithya K. 2005 - - Pohled na meditaci a osvícení z vědeckého břehu )